Listopad: čas zrání a odpouštění

S Terezou Boškovou, ritualistkou, průvodkyní přirozenou ženskou spiritualitou a konzultantkou Feng-shui, jsme si popovídaly o darech podzimu. Toho vnějšího, který právě cítíme na těle, i vnitřního, jaký může prožívat zrající žena.

Terezo, máš podzim ráda? A proč?

Listopad je skvělý měsíc. Přímo zve k ponoru do sebe, podzimnímu úklidu v obydlí i v sobě. V chladnějším počasí se stahujeme domů a najednou vidíme všechny ty zašlé kouty, dlouho přehlížené hromádky, pod kterými se může skrývat cokoli… Stejně to funguje i uvnitř nás. Během Dušiček vzpomínáme na minulost, na naše zesnulé blízké, ale navštěvujeme se i s příbuznými, které vidíme třeba jen jednou ročně – společně se tu setkávají život a smrt.

Čím déle žijeme na nějakém místě, tím víc nashromáždíme vybavení, úložné prostory jsou zastavěné, utemované, věci se vrství a v nich i ukotvené a zakonzervované vzpomínky. V našem vnitřním domově je to podobné, s věkem přibývají zkušenosti, vzpomínky, obrazy a na ty se nabalují ty nové.

Takže pro tebe platí, že jak venku, tak uvnitř?

Tyto dva prostory vnímám velmi ekvivalentně. Když příliš dlouhou dobu netřídím věci ve svém domově, je z toho zmatek, ztrácím přehled, kde je mám, a nemůžu je ani patřičně využívat. Když si nepracuju s propouštěním, odpouštěním a vědomým čištěním vzorců, programů, je to stejné, nánosů přibývá a já nemůžu patřičně žít. Proto by vnitřní uklízení, velký vítr z hor do nánosů měl být dobrý zvyk dobrého života.

Víme, že každý den o něco stárneme. Ale taky už víme, že stárnutí není neovlivnitelný proces, můžeme do něj vědomě vstupovat a směřovat buď do zraněné a zahořklé, nebo laskavé a otevřené bytosti s velkým srdcem. V tom je důležitý princip pravidelného rituálu pročišťování, odpouštění, umění nechat odejít – a to je zároveň téma podzimu.

Představte si, že když to děláte pravidelně, můžete se na to spolehnout. Víte, jak vám bude potom, vlastně je to podobné, jako když lidé dřív pravidelně chodili ke zpovědi pro úlevu. S tím se spojuje i odvaha podívat se na věci, které se nepovedly, a zkusit je napravit, vyhladit hrany a ostny, třeba se omluvit, navázat znovu.

Odkud takový pozitivní přístup k podzimu v přírodě i životě čerpáš?
Když bylo mojí mamince 60 let, měla pocit jakéhosi smiřování se se světem. Tehdy se potkala se spolužačkou, z které měla v dětství veliký strach, dnes bychom mluvily o šikaně. Dvě už zralé ženy si hezky povykládaly a mamka jí o svých tehdejších pocitech řekla. Dokázaly o tom mluvit a propustit to – a to je jen střípek velkého obrazu, který se skládá z vědomých voleb a přístupu. Mamka má ze svého života hezký pocit, přestože na ni všichni vždy nebyli fér a laskaví.

I my si můžeme vybrat, na jaká místa v sobě necháme minulost dosedat. Když do hořkosti, bude pak pro nás stárnutí znamenat jedno zklamání za druhým. Nebo to můžeme mít jinak. Sleduju s nadějí, jak lidi zažívají neskutečné věci, a přesto se ve stáří usmívají a září, mají v sobě vlídnost vůči mladším generacím a jsou pobavení tím, co se všechno může dít.

Stárnutí je volba. Volba za volbou. Jakým darem budu já pro svůj prostor? Buď můžu čekat, že mi někdo něco dá. Nebo si v sobě můžu pravidelně dělat pořádek a dosednout do stáří v laskavosti. Mám co předávat ostatním, mladším generacím.

Lidé si pod odpouštěním představují různé věci. Jak si je představuješ ty?
Je to umění a my se mu musíme učit. Je třeba k tomu dozrát. Můžeme mít třeba obavy, že ten druhý z toho odpuštěním vyjde moc lacino. Ale tak to není, ani to není cílem; nikdo se důsledkům svých činů nevyhne. To ovšem neznamená, že si budeme hýčkat vendetta syndrom a budeme vykonavateli karmické spravedlnosti. Odpuštění probíhá na naší půlce hřiště. Způsobí, že se nám uleví. Odložíme to břímě a jdeme dál. Děláme to především pro sebe, i když ten druhý to ve svém energetickém poli také pocítí.

Proces odpouštění je daleko snazší, když přes sebe nechám projevit velkorysost a soucit – protože já vlastně vůbec netuším, proč to tehdy ten druhý tak udělal, jaké v sobě měl tlaky, programy, jaké okolnosti ho mohly svírat a pálit. To mohlo být peklo, o kterém já vůbec nevím. Je velmi úlevné vidět, že všichni máme právo dělat chyby, experimentovat, učit se. Už to, že člověk, který se nás bolestivě dotkl, přišel na svět s nějakou osobnostní vlastností (třeba hrubým narcismem), je pro něj samotného těžká zkouška, břímě a velká škola, s kterou se musí potýkat.

Když se bavíme o podzimu života, jak vnímáš své vlastní stárnutí?
Nemluvme o stárnutí, mluvme o zrání. Když to tak opravdu cítíme a vnímáme, úplně se změní kvalita ubíhajícího času. Čas běží, a ty buď vnímáš, co neustále ztrácíš, nebo to, co neustále získáváš. Když se bavíme třeba o fyzické kráse, tak ve věku mladých holek je to téměř povinnost, děsivá tíha. Přitom každé tělo nemůže být tak krásné jako ten jediný typ, co vídáme v časopisech. Ale co když přesně to tělo, co mám k dispozici, je krása, osobitá a jedinečná? Takový náhled často získáváme až ve zralém věku.

Vlastně by to měla být práce mámy a hlavně táty; dcery potřebují slyšet od otce, že jim to sluší. Jinak klesají pod velkou tíhou zmatku ohledně krásy, který nesou média a sítě. Proto je úžasná síla, kterou máme my ženy ve středním věku – můžeme dcery a mladé ženy provázet a skrze nás jim ukazovat, jaké je to žít bez tlaku, spokojeně sama se sebou, mimo kolečka mašinérie povrchní krásy.

Skrze svůj život ukazuju pohodu a přirozenost, klidný triumf, jaký přináší dobře žitý archetyp královny. Tím jim ukazuju, do čeho jdou, kam dozrají. Je skvělé vidět starší ženu, krásnou a uvolněnou, které se daří. A do tohoto místa můžu dozrát. Na podzim svého života tak můžu být pro mladší ženy takovým majákem a záchranným pásem. Pojďme si to říct na rovinu, vyměnily bychom samy sebe ve své zralosti za to, aby nám bylo znovu 25?
Když jsem nádherný podzimní javor oděný ve zlaté, tak každý okolo mě vydechne a řekne wow! Už mám svoji strukturu, už vím. Takže nemám strach z vichřic, vím, že je přežiju, překonám, a nemusím se předem hroutit z každého zavátí. A svou sílu nemusím dokazovat hlasitým projevem a zbrklým jednáním.

Je škoda akcentovat jen aspekty rozpadu, smrti, stáří, když tato fáze nabízí úplně jiné hodnoty, které v žádné jiné fázi nelze prožívat; zralost, zkušenost, stabilitu, klid, klidnou záři, schopnost říct: „Tady ten blázinec si nechte, já vím své“. Pojďme obdivovat mládí, ale se soucitem k nejistotě, kterou musí mladé ženy procházet. Je to křehké období, hledání, kdo jsem, kde je moje krása, hodnota. Přitom jsou pořád na očích, každý je hodnotí. Pojďme jim k tomu být oporou.

A co domácnost? Jak prožíváš listopad na této úrovni?

Mám přímý tah na očistu. Vidím, co je tu navíc nebo špatně, která kytka potřebuje prostříhat nebo dokonce vyhodit. Energie ubývá, není čas na tanečky, dělám to, co je třeba – vyhazuju, pouštím s lehkostí. Je to nekompromisní nutkání, s ničím se nemazlím, buď to miluju a chci si to nechat, nebo to letí.

Využijte tuto energii – vyčistěte, projasněte, vyklepejte duchny. Na podzim je v tom často i zdravá dávka netrpělivosti: tohle už vážně ne, nebudu čekat, chci to hned a pořádně. To známe i z menstruačního cyklu, my ženy tu energii máme stokrát prožitou, proto ji v podzimní fázi kola roku můžeme s lehkostí používat.

Už pár let provázím ženy podzimem díky programu Třídění věcí - Debordelizuj svůj domov a znovu volně dýchej, který v podstatě anuluje nutnost vánočního úklidu. Ten stejně jen sabotuje blaženost adventu a Vánoc. Proč nevyužít energii podzimu? Pojďme se na ní s lehkostí svézt. Prostě jen následujeme impuls, spousta žen teď mají spontánně chuť třídit a uklízet, stačí naťuknout. Pak to jde lehce, příjemně, s radostí a efekt je neuvěřitelný – s minimem vložené energie máme báječné výsledky.

Je to jako nechat listy bez úsilí spadnout na zem, protože strom je pustí. Tak i ženy teď propouštějí, odpouštějí, uklízejí, vevnitř i venku. Kdybych si chtěly nechat všechny své „listy“ (majetky, křivdy, zážitky), tak nás pak každá zimní „závěj“ zlomí. Proto pouštíme věci na hmotné i duševní úrovni. A to podporuje dobrý život.

Terezo, děkujeme za rozhovor a příští měsíc se těšíme, co nám řekneš o Adventu a Vánocích.

Tereza Bošková

Původně učitelka zeměpisu a tělocviku procestovala na kole skoro celý svět. Až mateřství jí otevřelo cestu k rituálům, péči o domov, Feng-shui a péči o přirozenou ženskou spiritualitu včetně tance.
Podle jejích vlastních slov se o ni Vesmír hezky stará a posílá jí silné prožitky a zkušenosti, které pak může sdílet se svou komunitou. Pomáhá jí také velká míra empatie, podle Human designu je Terezka Projektor, a proto přesně naciťuje i zkušenosti, které nemusí mít nutně prožité na dřeň. Přesto je dokáže pojmenovat a vést klienty k efektivnějšímu využívání své energie a svých darů a talentů. Tereza vidí, kde to drhne.

Víc zjistíte na www.terezaboskova.cz