Z odpuštění a úcty se rodí láska

Tamara Melissa už třetí dekádu provází ženy a často i muže cestou od zranění k hojení v zásadních životních tématech. Vždycky v dušičkovém čase se věnuje tématu smrti, po kterém následuje advent a hledání vnitřního světla.

Vaše rituály už několik let propojují svět živých a mrtvých. O čem vlastně jsou?

Obvykle mají dvě linky. První je rozloučení s našimi zemřelými, to je velmi aktuální téma pro všechny, kdo se potýkají s bolestí, ať už je čerstvá nebo dlouhá léta neřešená. Druhá linie nás vede k uchopení naší vlastní smrtelnosti – je to příprava na to, až budeme odcházet my sami, a často nakonec vede k mnohem hlubšímu prožívání života.

Jeden z darů covidové pandemie je, že zbavila smrt části jejího tabu. O umírání se začalo přirozeně mluvit i v mainstreamu, sice je to pořád velmi citlivé téma, lidé se smrti bojí, ale povědomí o ní se zlepšuje.

Loučíme se s prarodiči, pak rodiči, ale mezitím odcházejí i děti, což je téma, o kterém se mlčí. Většina žen s ním zůstává sama a muži se mu snaží vyhnout, raději tu velkou bolest vytěsní. Děti odcházejí v různých stádiích před i po porodu. Velmi často se to děje i bez povšimnutí, s první menstruací po početí, u které citlivější ženy cítí, že je prostě jiná.

Také za zdmi porodnic se umírá – a to pak ke mně přicházejí pozůstalí muži. Je to přirozené, děje se to, ani s veškerou dostupnou technikou nemůžeme zaručit, že se to nestane. Porod má vždy fázi, kde matka i dítě prochází branou života a smrti, pocitem, kdy už není cesty zpátky a proces je silnější než my – a výsledek je v rukou Božích.

Důležitou roli v rodinném systému zastupují i zvířata, především u osamělých lidí. Ale někdo může truchlit i nad skáceným stromem, ke kterému měl hlubokou citovou vazbu. O slovo se hlásí i enviromentální smutek. Někoho se dotýká přímo existenciálně, když se těží pralesy a odcházejí celé ekosystémy. Prožívání je pak velmi podobné úmrtí blízkého člověka.

Jak potlačené prožívání smrti v naší kultuře ovlivňuje kvalitu života pozůstalých lidí?

Nesmírně silně. V naší společnosti není snadné procítit všechno, co smrt přináší, není tu prostor plnohodnotně truchlit a projít všemi fázemi bolesti.  Zaznívají rady jako otevřete si láhev vína, vyspěte se z toho, zabavte se, dejte si antidepresiva… To je obrovská bagatelizace, popření všech pocitů, které smrt přináší.

Za časů mé babičky se chodilo v černém, jako symbol úcty. Když duše přichází a žena otěhotní, má speciální statut a získává podporu. Když naopak duše odchází, je kolem toho vzduchoprázdno, pozůstalí nedostávají úctu a respekt k tomu, co se kolem toho děje. Nemáme podporu v tom, abychom si dovolili být autentičtí, pravdiví, a projevili něco tak důležitého, jako je bolest ze smrti. A bolest je jen jedna strana mince, často mluvím o darech smrti.

Stydíme se za slzy, natož za vztek, ten je pro nás v tomto kontextu zcela nepřijatelný. Přitom truchlení tuto fázi obsahuje velmi silně – projevuje s otázkami jako co mi to udělal, proč mě opustila, panebože, jak se to mohlo stát mě? Abych tím vším zdravě prošli, potřebujeme podporu bližních nebo někoho, kdo nás s citem provede údolím smutku.

Co se stane, když si smutek hluboce neodžijeme a potlačíme ho?

Když nám není dopřáno projít všemi fázemi, tak v nějaké můžeme uvíznout, často po zbytek života. Zůstává pocit křivdy, zatrpknutí, lidé nežijí, protože se zaseknou křivdě, bolesti a zradě. Berou si velmi osobně, že se něco takového stalo právě jim.

Nebo přestanou věřit ve smysl života, nic pro ně nemá cenu, jen přežívají na autopilota, někdy si i sáhnou na život. Jiní naopak neuvěří, že se to skutečně stalo a žijí v bludu. To může vést až do psychiatrických zařízení, ale velmi často to na nich nepoznáte, ti lidé žijí zdánlivě naplno, ale ne z pocitu smíření, nýbrž z místa bolesti. Se životem bojují a probíjejí se jím životu i smrti navzdory. To může být nesmírně vyčerpávající.

Zmiňovala jste dary smrti, co si pod tím můžeme představit?

Z obrovské bolesti se zrodí pokora a pozůstalí jdou životu naproti ve vděčnosti za každý den. Tváří v tvář smrti si uvědomíme, že život je dar a není na místě ztrácet čas. To často lidé prožijí v rituálech, kterými provázím. Do morku kostí tam procítí bolest i radost, prochází vlnami obého, oči se rozzáří, srdce se otevřou a vše může být odpuštěno a propuštěno.

Na víkendovém rituálu se učíme také, jak doprovázet naše umírající všemi stádii procesu umírání. Procházíme i simulací naší vlastní smrti – a to je velmi mocný zážitek, opravdu cítíme, že opouštíme tělo, a zůstává prožitek smrti jako transformace, kterou vše nekončí. Duše je energie, která nemizí, jen se promění – když to lidé prožijí a naplno pochopí, uleví se jim od strachu i smutku. Je to obrovské osvobození.

Všechny tyto rituály bývají každý rok v čase Dušiček, ale meditace Jak zahojit bolest po úmrtí někoho milovaného je k dispozici kdykoli.

Pro adventní čas chystáte online kurz "Zažehni svou záři". Jaký bude?

Advent a Vánoce jsou velmi ambivalentní témata, jsou lidi, kteří je milují a lidi, kteří je nesnášejí. Je to dané tím, že na nás kladou velká očekávání, co by se mělo dít, jak by všechno mělo být dokonalé – a to především na ženy. Je to masakr.

Spousta žen se vymezila tak, že advent zcela bojkotuje, aby se z těch očekávání a musů zachránila. Tím ale vylévají „s vaničkou i dítě“. Sice se zbaví tlaku, ale ocitnou se ve vzduchoprázdnu, bez propojení s tím podstatným, co advent přináší – a to je vnitřní světlo.

V rámci našich čtyř ročních období má ale advent hluboký smysl a spoustu rovin. Propojuje nás s tématem smrti a znovuzrození, dává nám prostor pro rekapitulaci končícího roku a pro uzavření všeho nedořešeného adekvátním způsobem. Právě tomu se věnuji ve svém adventním kurzu – uzavíráme a hojíme vše, co není zahojené, nacházíme odpuštění a úctu k sobě i ke svým milovaným. A skrze to se rodí láska, které také říkáme světlo. Nebo Ježíšek.

To jsou všechno různé názvy a symboly pro totéž, co všichni hledáme. Pro bezbřehou, bezpodmínečnou lásku, kterou jsme měli všichni dostat jako děti a v naší kultuře většinou nedostali. Podle toho se i chováme, snažíme se ji dostat za každou cenu, přece když bude všechno dokonalé, nablýskané, všechny povinnosti splněné, tak konečně přijde... Nebo naopak vztyčíme prostředníček a všechno to uzavřeme. Včetně svého srdce.

V adventním kurzu spolu projdeme 4 adventní týdny. První týden nese téma domova a nabízí prostor naučit se vnímat domov v našem nitru. Jednat ne podle toho, co si kdo pomyslí, ale tvořit bezpečí a krásu domova ve spojení se sebou jako domov pro naši duši i tělo.

Druhý týden je na řadě láska, soucit a vztahy. Dotýkáme se nedořešených problémů ve vztazích, pocitů viny nebo naopak křivdy, hledáme pro sebe i ostatní v srdci odpuštění, abychom spolu mohli zasednout v lásce ke štědrovečernímu stolu. Aby ta nezpracovaná pravda nemusela vybublat u štědré večeře, to se pak žádný příchod světla nekoná.

Třetí týden otevře téma vztahu sama k sobě, včetně odpuštění sobě samotné – to je jedna z nejtěžších disciplín. Vyrostli jsme v kánonu utrpení a roli oběti si často i velmi hýčkáme. Časté je téma zrady sama sebe, když jsem neudělala něco, co jsem cítila, že mám, šla jsem sama proti sobě, ublížila sobě nebo druhým. Tohle si odpustit je veliká práce, ale zásadní pro to, abychom se mohli o Vánocích sami sobě podívat do očí. Nacházíme úctu k sobě a bližním, protože bez úcty není láska.

Čtvrtý týden je korunou celého kurzu – když projdeme všechny předchozí kroky, tak máme velikou šanci, že najdeme světlo, které v nás stále je, jen bylo překryté závoji témat uplynulých třech týdnů. A to je vyvrcholení celé adventní Cesty, které letos spolu s čtvrtou adventní nedělí vychází přesně na Štědrý den. Propojení se světlem a láskou.

Kurz vznikl za lockdownu a letos už poběží potřetí. Ženy říkají, že je to můj nejkrásnější online kurz. Ta témata jsou totiž nadčasová, jen je advent vytahuje na světlo. Stěžejní součástí kurzu je hluboká meditační praxe, natočila jsem krásné zhruba půlhodinové meditace, které jsou velmi transformační. A to, s čím se v nich spojíme, pak v praktických krocích vnášíme do hmoty – pracuje se s aromaterapií, hudbou, dotekem, úklidem, barvami… Je tam třeba i recept na perníčky, prostě krásné praktické věci, které nám dělají radost, abychom vystoupily z role oběti a otrokyně do tvůrkyně.

Od 16. listopadu bude probíhat soutěž o tři volné vstupenky do tohoto adventního online kurzu a 22. listopadu proběhne ochutnávkový webinář zdarma, aby si mě ženy nacítily a zjistily, jestli se se mnou chtějí vydat na hlubší 4týdenní adventní cestu. A kdo by rád zažil adventní kouzla naživo v Praze, je 21.12. vítán ve Vánočním slunovratovém rituálu, který je otevřený nejen ženám, ale i mužům a dětem :).

Tamaro, vy pracujete s energií – vnímáte rozdíl, když jdete v dlouhé sukni, jaké šije Pachamama?

Poslání Pachamamy je nádherné a dlouhé sukně jsou veliké téma. My ženy jsme v dnešní době velmi svobodné a samozřejmě máme rády džíny a kalhoty. Já nejsem výjimka, dávají mi pocit síly a dynamiky. Ale zároveň miluju i sukně. Pro mě je důležité, že nemusím nosit uniformu a můžu si oblékat, co chci. Není potřeba zavrhnout kalhoty jen kvůli pocitu, že jsme právě objevily ženskou energii – je dobré tou fází projít, ale nedržet se jí rigidně.

Dlouhé sukně mají specifický význam v tom, že velmi podporují ženskou energii, protože když jdu v létě v dlouhé sukni bosa po trávě, ideálně bez kalhotek, cítím, co se děje v prostoru mezi mýma nohama, v té vývěvě mezi zemí a vagínou v pohybu… Natož, když tančím! Můžu si tak opravdu dobíjet ženské baterky skrze zemskou energii.

Když rázuju obutá v džínech po asfaltu, je to zase jiná energie, skvělý pocit dynamické části cyklu, výkonu, akce, mužské energie.
Volme si, co v sobě chceme podpořit, jak se chceme cítit. Buďme bdělí vůči sobě a naslouchejme impulzům našeho těla. Jděme vstříc samy sobě – tomu říkám láska.

Na fotkách vidíte dlouhou sukni Salome a triko Keira s 3/4 rukávem v odstínu Scarlet.